Zdravím Vás,
dnes jsem si řekla, že čtvrteční odpoledne je ideální čas na to, abych Vás seznámila s další ze svých vlasových katastrof:
9. Určitě chci černou barvu nebo ne, už jí nechci...
Jako spoustu lidí i já měla své temné období, které abych se přiznala, začalo na základní škole a skončilo až na vysoké. Chtěla jsem možná působit drsně nebo tajemně, pohnutky, které mě vedly k rozhodnutí pro černou hlavu si už nepamatuji.
Každopádně jsem musela vymyslet nějaký plán, součástí kterého muselo být pevné alibi. Abych Vám to vysvětlila: Můj táta fakt nesnáší černou barvu na vlasech, ale nechává si to pro sebe, i když občas jsem se setkala s tázavým nebo dokonce posměšným pohledem, nikdy mi nic neřekl. Zato moje babička, to je jiné kafe, pro sebe si nic nenechá, a tak jsem se každé ráno, před odchodem ze školy, musela vyrovnat s poznámkami typu: ,,Ježiš ty zas vypadáš!", ,,No to je něco příšernýho, co máš na tý hlavě". Myslím, že ji ještě dráždil sestřih podkova, který jsem v té době nosila.